FÉNIXŮV NÁŘEK

1. místo literární soutěže ke Dni Země - šk. rok 2011/12

 

Bylo to dávno, tak dávno! Tehdy ještě nebyli kouzelníci ani kouzla, ani magičtí tvorové, jako jsou draci, kouzelné víly nebo jednorožci. Vlastně jeden magický tvor existoval. Byl to pták, který měl křídla lesklejší než zlato, peříčka ohnivější než plápolající oheň v kamenném krbu a oči zářivější než samotný měsíc v úplňku. Byl to Fénix.

 

Ale jeho krása byla i jeho zkázou. Rád se nechal sledovat lidskými zraky. Rád viděl, jak lidé obdivují jeho dokonalost. Netrvalo dlouho a jeho pýcha se stala jeho prokletím. Jednoho slunečného dne přiletěl do království Za Sedmero horami. Na královském nádvoří začal předvádět svou krásu. Otáčel se ve slunečním světle a jeho pírka se leskla jako ranní rosa. Předváděl svou dokonalost, až ho jeden neznámý muž prudce chytil a začal mu trhat jeho zlatá pírka. Fénix křičel a prudce mával křídly: „Co se to s vámi, lidé, stalo?“ Když se vymanil z mužova sevření, odletěl na nejvyšší strom v okolí. Z jeho křišťálových očí tekly proudem třpytivé slzy. Lidé ale nevěděli, že jeho slzy léčí… "Sluníčko, co se to stalo? Sluníčko, proč mě už neobdivují, ale chtějí mě zabít? Proč mi ten muž trhal mé překrásné peří?" ptal se a zvedl svou hlavu vzhůru k nebi. "Byl jsi příliš zaujatý svou krásou," odpovědělo mu slunce. "Budeš potrestán!"

 

"Tak já poletím zaujmout jiné lidi. Budou mě obdivovat!" řekl Fénix a odletěl. Letěl celé dny, celé noci. Zdálo se, že letěl celých sedm let. Nepil, nejedl, bez odpočinku letěl dál. Všude, kde se snažil usadit a zaujmout, mu hrozilo nebezpečí. Někde ho lidé znali jako bytost "rudého ďábla" a vyhnali ho. Někde ho chtěli chytit pro jeho půvab, Fénix nechtěl být zavřený v kleci, tak opět uprchl. V jednom městě Fénixe chytil odvážný starý muž. Chtěl mu vytrhnout peří, ale nepodařilo se mu to, protože Fénix ho klofl do prstu. Pak se rozhněval a vyletěl nad město. Jeho hněv uviděli všichni okolo. Proměnil se v oheň, v mocný oheň, který ozářil celé široké okolí. Jeho křik se stále zvětšoval s rostoucím žárem. Křičel svou bolest a svůj hněv.

 

Pak se Fénix podíval na oblohu a smutně řekl: "Slunce, už vím cos mi chtělo říci. Prosím, ukonči mé trápení!" Slunce se sklonilo. Fénix naposledy a bolestně zakřičel. Jeho hlas se pomalu tlumil stejně jako oheň. Pomalu mizel v ohnivém světle. Lidé se divili, co se stalo. Chtěli vědět, kam se Fénix poděl. Zůstal po něm však jen prach a popel. Shořel ve vlastním trápení. Vítr odvál jeho prach pryč. Snad dodnes jeho prach poletuje světem. Je živý v říši mrtvých a mrtvý v říši živých. Jeho duše je rozdělena na dvě části, které se dosud nesetkaly.J