Výměnný pobyt- Německo (Spremberg)
V sobotu 24. března 2012 se celá naše skupina (Petra Lánská, Zuzana Mikolášová, Hana Červená, Michal Papírník, Lenka Cachová, Jitka Zderadičková, Martina Kosíková, Jana Slivanská, Pavlína Vyoralová a Hana Kronovetrová) sešla v Praze na hlavním nádraží. Obloženi kufry jsme ve svítivě modrých tričkách projektu ESF – Vzdělání pro konkurenceschopnost zatím s mírnými obavami čekali už jen na paní učitelku Votrubovou. Poté co dorazila s velkým úsměvem na tváři, jsme mohli nasednout do vlaku do Hoyerswerdy. Čím víc jsme se blížili k cíli cesty, tím se naše obavy zvyšovaly. Ano, jako bych se do té situace opět vžila. Úplně nás vidím nedočkavé s kufry u dveří, z nástupiště se na nás smějí už známé, ale i nové tváře.
Po velkém vítání měl ředitel Gymnasia Spremberg Elmar Schollmeier krátký proslov, na jehož konci popřál Janě, která měla ten den narozeniny, hodně zdraví a štěstí. Péťa po celou cestu do Německa opakovala, že je ráda, že nebude bydlet u Němců sama, že to se Zuzkou snad nějak zvládnou. Bohužel o tom tak dlouho povídala, až se její představy o bydlení se Zuzkou rozplynuly. Péťa zažila léčbu šokem jménem Jess. Takže jen co nás výměnní partneři seznámili s rodiči, rozjeli jsme se do nových rodin a domovů.
Sotva jsme si vyložili kufry, už jsme zase pospíchali za ostatními. Se zmrzlinou v ruce jsme se vydali na prohlídku Sprembergu, který jsme za hodinku prošli, a jelikož byli všichni hladoví, vyrazili jsme na večeři k rodině Wiebke Sowy. Na zahradě se rozdělal oheň, připravil gril a už přijížděli rodiče se svými vlastními i nevlastními dětmi v autech naložených jídlem. Celý večer probíhal skvěle, stoly byly plné grilovaných klobás, kuřat, salátů, všelijakých houstiček a rohlíků, no prostě jedna specialita střídala druhou. Večer jsme zakončili opékáním marshmalounů. Vraceli jsme se dosyta najedeni a s dobrou náladou.
Nedělní ráno bylo v režii našich rodin. Větší část rodin se spojila a jely se podívat na jakýsi „vodní kanál“, kde němečtí partneři s radostí ukazovali loďky. Ani se nedivím, že se v tomhle studeném počasí nikomu moc do lodí nechtělo, ale veslováním se všichni dostatečně zahřáli. Takhle vypadal program většiny účastníků. Pája byla ale například na módní přehlídce, kde její německá partnerka tancovala. Hanka s Janou zase byly v ZOO.
Pondělní ráno. Není to nic jednoduchého vstát a hned přemýšlet německy, jen si vezměte, jak je každý po ránu protivný, zpomalený, do toho máme ještě myslet v cizím jazyce. Ani představa, že máme několik hodin jet na kole v nepříliš vlídném počasí, nám na náladě nepřidala. Nicméně jsme statečně nasedli na kola a vyrazili do místní školy, kterou nás nejdříve pečlivě provedli. Německo je specifické svými cyklistickými stezkami a rovnými silnicemi bez děr. Ještě před hlavním cílem jsme se zastavili na rozhledně pár kilometrů od Sprembergu. Zapózovali jsme paní učitelce při fotografování a vyrazili vpřed. Všechno bylo super, pohodička, ale nebyli bychom to my, kdybychom něco nevyvedli. Jak jsme se tak rozjížděli a „blbli“, Pájino přední kolo se zaseklo o Hančinu přehazovačku a katastrofa byla na světě. Naštěstí jsme s sebou měli Tima, který se dal hned do spravování. Přenechal Páje své kolo a jel na tom ne právě spolehlivém. I přes menší nehodu jsme konečně dorazili do místní soukromé čokoládovny Felicitas, kde nám promítli video z jejího provozu, paní majitelka nám ke všemu podala výklad a svou vstřícnost završila nekonečnou ochutnávkou kousků čokolády a horkou čokoládou v keramickém hrníčku. S nacpanými břichy jsme se konečně vraceli do našich přechodných domovů. Jelikož jsme dorazili celkem brzy, většina z nás odpočívala, někteří však zaskočili do místního baru na báječné drinky.
Dosud jsem si myslela, že pondělní ráno bylo zatím „to nejhorší“. Mýlila jsem se. Po včerejším fyzickém výkonu nás bolelo úplně všechno. I přes to jsme se sešli na nádraží a vyrazili směr Berlín. Došli jsme ke skleněné kopuli Reichstagu, před kterou nás čekala důkladná osobní prohlídka. Všechny naštěstí pustili dále, a tak jsme si mohli užít krásný výhled na hlavní město. Venku jsme pak viděli pozůstatky Berlínské zdi, Berliner Dom, řeku Spree, Museum Insel, sídlo Angely Merkel, památník holocaustu a další památky Berlína. Velmi jsme se pobavili i v muzeu voskových figurín Madame Tussaud. Zhlédli jsme skvělé exponáty - Baracka Obamu, Angelu Merkelovou, A. Einsteina, M. Monroe i Hitlera až po Johnyho Deppa, Ronalda, Justina Biebra i Lady Gaga. Po krátkém obědě u Mc Donalda jsme prošli ještě nádherný Berliner Dom – chrám s vyhlídkou na Berlín a kryptou pruských králů. Unaveni pak sedáme do vlaku a doma si balíme věci, protože další den odjíždíme do Lipska.
Ve středu ráno jsme obdrželi pěkné dárečky a naposledy se vydali do školy, kde jsme vypracovali pohlednici ve photoshopu. Oběd byl pro nás velice zvláštní a jen málokomu chutnal. Poté jsme ohodnotili a vyhlásili nejlepší pohledy. Rodiče našich partnerů nás pak odvezli na nádraží, kde se s námi všichni naposledy rozloučili a zamávali nám. Po dlouhé cestě vlakem jsme dojeli do Lipska. Už jen nádraží nás zaujalo, vypadalo jako obrovské nákupní centrum. Za kodrcání koleček od kufru jsme konečně s očekáváním dorazili do hotelu, který nás mile překvapil. Takový luxus opravdu nikdo nečekal. Chvilku jsme sledovali německou televizi, kde nás asi nejvíce zaujala pohádka o ovečce Shaun. V 18 hodin na nás čekala výtečná večeře v podobě švédských stolů a pak i ovocný drink s naší paní učitelkou. Všichni byli unaveni a usnuli pak velice brzy.
Čtvrteční den jsme strávili prohlídkou Lipska. Prováděla nás velice milá průvodkyně, která celkem slušně ovládala češtinu. I přes velikou zimu nás očekávala ještě návštěva ZOO. Ani 3D prohlídka Mount Everestu nebyla vůbec k zahození. Byl to úžasný relax a skvělá podívaná. Měli jsme pocit, jako bychom opravdu Mount Everest zdolávali. Večer jsme museli splnit ještě pár samostatných úkolů (navštívit památní bitvy národů u Lipska a lipský veletržní areál), které jsme však hravě zvládli.
Páteční program probíhal v Magdeburgu také s průvodcem, jehož slovům jsme se občas zasmáli. Večer nás čekal naposledy skupinový „pokec“ i s paní učitelkou na jednom z pokojů. Obdrželi jsme pěkné dárečky v podobě knížečky s naší oblíbenou ovečkou Shaun. Velice unaveni a natěšeni jsme si sbalili poslední věci a usínali s pocitem, že už brzy budeme doma.
Ráno jsme si ještě užili vydatné snídaně a nacpali se, co to jen šlo, takový luxus už doma mít nebudeme. Se snad ještě více naditými kufry jsme vyrazili na nádraží a hurá do Prahy, kde už si každý organizoval další cestu sám. Většina z nás však stejně odjela do Benešova, takže jsme čas strávili společně až do poslední chvíle. Doma nás rodiče přivítali s překvapivě velkým nadšením. Teď už si jen prohlížíme fotky a vzpomínáme na tu spoustu skvělých zážitků. Naše heslo zní : „Kdo nezažil a neví, nepochopí.“
Pavlína Vyoralová, Hana Kronovetrová – 2.A